Fotky

19. - 26.3. 2007 - Tunisko


Po necelých třech letech mě práce opět zavedla na cesty - tentokrát na sever Afriky, do Tuniska. Přípravy na cestu se zkomplikovaly při zjištění, že pokud Čech nejede do Tuniska s cestovkou musí mít víza. Oběhávat víza (dle mých zkušeností) není nikdy příjemné a tentokrát to bylo složitější o to, že jsem o ně musel žádat v Portugalsku. Kromě komunikačních problémů (na lisabonské ambasádě Tuniska málokdo mluví anglicky a moje portugalština má, řekněme, ještě pár slabých míst) to komplikovalo i to, že Portugalci víza do Tuniska nepotřebují a tak tuniská ambasáda na tuto proceduru evidentně nebyla připravena a neustále se vymýšleli jaké další dokumenty potřebují (např. potvrzení o bydlišti v Portugalsku, navíc přeložené do francouzštiny a se soudním ověřením - proč ten dokument potřebovali nechápu...). Ale nakonec se zadařilo a víza jsem dostal s luxusním předstihem pěti dnů před odletem a v průběhu toho všeho zařizování jsem si alespoň procvičil portugalštinu a mj. opět zjistil jak je v tomto jazyce důležitá výslovnost a že např. vyslovit slovo piso (poschodí) jako [pisu] (správně to má být [pizu]) je minimálně slušný trapas (nesprávně vysloveno to znamená něco ne příliš slušného...). Jen pro zajímavost dodám, že jsem v Tunisku potkal jednoho Čecha který stejně jako já řešil problém získání víza v třetí zemi. V jeho případě šlo o Rakousko a podařilo se mu víza získat do týdne a bez návštěvy ambasády, jen přes e-mail...    

Se všemi potřebnými dokumenty jsme tedy s kolegou z práce Fernandem mohli vyrazit směr Tunisko. Cesta s Tunisair (i přes dvouhodinové zpoždění) byla v pohodě a bez zvláštních příhod. Jen hlášení v arabštině, francouzštině a díky iniciativní letušce i ve španělštině (na cestě zpět bylo hlášení jen dvojjazyčné) bylo trochu nezvyklé. Uprostřed noci jsme tedy dorazili na místo pobytu, do letoviska Yasmine Hammamet cca 70 km od Tunisu na břehu Středozemního moře.


20.3. Yasmine Hammamet

Yasmine Hammamet je moderní turistické letovisko ležící nějakých 10 km od města Hammamet. Kromě několika desítek hotelů nalepených u pláže tu toho k vidění moc není. Jediným oživením zde je zábavní park Carthage Land a Medina. Pod jménem Medina se zde ale neskrývá stará čtvrť plná úzkých uliček s obchody ale její moderní a vypulírovaná verze určená pro ty turisty, kteří se neradi vzdalují od svého hotelu. Do této Mediny se musí platit vstupné (20 dinárů což je asi 12 EUR) ale na tento den připadl tuniský den nezávislosti a tak byl vstup zdarma. Což bylo dobře, protože za takové vstupné to opravdu nestojí. To už je lepší zaplatit menší částku za taxi do Hammametu a podívat se do tamní (opravdové) mediny.


Pláž v Yasmine Hammamet - pohled směrem k Hammametu


Vstup do Mediny


Medina v Yasmine Hammamet


Medina v Yasmine Hammamet


Medina


Odpadkový koš...


"Hradby" Mediny


Hotel a místo konání konference


Pohled z hotelového pokoje přes Medinu na hory v dálce


Tuniské pokojské jsou trochu ujeté když přijde na stlaní...


21.3. Hammamet

Hammamet (الحمامات‎) je celkem malé město (cca 30 000 obyvatel) s jedinou pamětihodností - pevností z 10. až 15. století a medinou ukrytou v jejích hradbách. Prodavači v místní medině byli obvzláště vlezlí ale z pevnosti je hezký výhled na hory které jsou na druhé straně hammametského zálivu a tak návštěva Hammametu určitě stojí za to když už se člověk v jeho okolí pohybuje. 


Hammametský záliv


Pobřežní cesta pod hradbami mediny


Hřbitov na pobřeží


Promenáda





Pevnost v Hammametu


Nádvoří pevnosti


Střechy domů v medině z vršku pevnosti


Jedna z uliček v medině


Další ulička, tentokrát jedna vzácně nezabraná obchody


22.3. Kartágo, Sidi Bou Saïd, Tunis

Již před odjezdem do Tuniska jsem věděl, že zde budu mít docela dost volného času a plánoval jsem ten čas strávit cestováním. Bohužel se informace o spojích v Tunisku (bus a vlak) dost špatně na internetu hledají. Ona taky spousta busů, či lépe řečeno taxi-busů, ani nemá pevný jízdní řád a vyráží na trať teprve až když se zaplní. Navíc moje dočasné bydliště v Yasmine Hammamet bylo dost z ruky všem nádražím a každá cesta by znamenala se nejprve dopravit buď do Tunisu či alespoň do Hammametu. Proto jsem byl rád když se přímo na místě vyskytla možnost si najmout auto i s řidičem a cestování absolvovat tímto způsobem. Samozřejmě je zde i možnost si pronajmout auto bez řidiče ale když člověk vidí jak se tu řídí (např. řidič autobusu, který nás vezl z letiště, si nedělal moc velkou hlavu s tím jestli náhodou nejede v protisměru a když jsem pak v Tunisu viděl jak všichni ignorují světla na semaforech...) tak je asi lepší nechat tuto činnost místním. 

Ráno nás (mě a Fernanda) tedy Hassan (náš řidič) vyzvedl v hotelu a vyrazili jsme směr Carthage (Kartágo, قرطاج). Z kdysi mocného centra říše soupeřící s Římem dnes zbylo přibližně 9 míst s vykopávkami či muzei (viz mapa Kartága). Historii Kartága zde líčit nebudu, na to je příliš obsáhlá a mé mezery v dějepise moc velké a navíc se na internetu dají najít dobré stránky na toto téma - např. zde. My jsem z těch zachovaných míst stihli navštívit jen tři: muzeum Kartága a přilehlý areál, Antóninovi lázně a zbytky punského přístavu.

Muzeum Kartága se nachází na vršku kopce Byrsa a shromažďuje nálezy ze všech kartážských lokalit. Kromě vlastních exponátů jsou navíc v jeho těsné blízkosti k vidění ruiny fóra, knihovny a chrámu. Exponáty v muzeu nijak zvlášť neohromí a za zmínku snad stojí jen dva zdobené sarkofágy z punské éry a pak modely ukazující jak vypadalo okolí muzea v dobách největší slávy města.


Kartágo - pohled přes ruiny chrámu na Tunis











Bezhlavá socha - po návratu z Tuniska jsem na jednom webu našel přesně takovouto fotku...


Uvnitř muzea


Jeden ze dvou sarkofágů






Památka z trochu jiné doby: katedrála Sv. Ludvíka z konce 19. století postavená na místě kde roku 1270 zemřel francouzský král Ludvík IX.



Druhým kartážským zastavením byly Antóninovy lázně rozkládající se pod kopce na němž dnes stojí rozlehlý, honosný a také přísně střežený palác tuniského prezidenta. Lázně nesou jméno římského císaře Antonina Pia za jehož vlády byly lázně dokončeny (výstavba začala za jeho předchůdce Hadriána a trvala 15 let). Zde jsem ovšem narazil na protichůdné údaje - lázně byly údajně dokončeny roku 165 n.l. ale Antoninus Pius vládl jen do roku 161 n.l. Tak nevím...  Areál vykopávek je obrovský - ostatně lázně samotné prý byly ve své době největší ležící mimo vlastní Řím a třetí největší vůbec. Velikost lázní dává to tušit nejen rozloha jejich ruin ale i zde vystavený model a kresby ukazující lázně jak dříve vypadaly. Mimojiné je z nich vidět že vnitřek hlavní haly byl ještě mnohem vyšší než ten jeden mohutný sloup který se dnes nad ruinami tyčí. Kromě vlastních lázní se v areálu nacházejí zbytky úředních budov, baziliky, nekropole a také např. ruiny veřejných záchodů.


Ruiny úředních budov v komplexu Antóninových lázní


Bazilika Dermecha I.


Třída směřující k vlastním lázním


Antóninovy lázně











Veřejné záchody


Třetí a poslední zastávkou v Kartágu byl punský přístav. Přístav byl postaven tak, aby v případě válečného nebezpečí mohl být bezpečně uzavřen a lodě v něm byly ochráněny. Přístav měl dvě části: první pro obchodní lodě a druhou (ještě lépe chráněnou) pro lodě válečné. Z původních přístavních budov se do dneška nezachovalo nic a z přístavu zbyla jen dvě jezírka - zejména to na místě válečného přístavu má na první pohled umělý původ díky svému tvaru připomínajícím písmeno C a kruhovém polostrůvku uprostřed (viz zde).


Punský přístav - zátoka s kruhovým poloostrůvkem uprostřed. Nalevo od něj je vidět průliv který dnes přístav spojuje s mořem (původní spojení bylo na jiném místě).


Po Kartágu jsme se vypravili do nedaleké vesnice Sidi Bou Saïd (سيدي بو سعيد) která nese jméno islámského světce Abu Said Ibn Khalef Ibn Yahia El-Beji. Někde jsem se dočetl, že místní mají za to, že se jednalo o francouzského krále Ludvíka IX. který prý nezemřel v Tunisu ale konvertoval k islámu - trošku divoká teorie, řekl bych. Náš průvodce nás zde nejprve zavedl na oběd do restaurace - bylo evidentní že sem vodí všechny své zákazníky. Restaurace (bohužel si nepamatuji její jméno) byla na místní a ostatně i na evropské poměry docela drahá ale jídlo bylo vynikající a připravené tradičním způsobem (naše skopové bylo dělané v hliněných nádobách jejichž hrdla byla během vaření uzavřena chlebovými plackami) a alespoň jsme po obědě z minulého dne v bufetu na ulici v Hammametu (mimochodem tam také měli vynikající jídlo - skoro lepší než v našem pěti hvězdičkovém hotelu...) ochutnali něco z opačného spektra tuniského kulinářského umění. Po obědě jsme se vypravili do centra vesnice. Ta je proslulá svými bílými budovami s modře natřenými dveřmi a okny. Trochu se nabízí srovnání s některými portugalskými vesnicemi, např. s Óbidosem


Sidi Bou Saïd


Ulice jsou plné obchůdků s tretkami suvenýry





Schody vedoucí do kavárny





Sidi Bou Saïd a pohled na tuniský záliv





Hřbitov v Sidi Bou Saïd


Modro-bílý motiv je narušen jen sporadicky





Tuniský záliv z kopce za Sidi Bou Saïd


Přístav v Sidi Bou Saïd


Putování jsme toho dne zakončili návštěvou tuniského hlavního města - Tunisu (تونس). Bohužel už bylo příliš pozdě na návštěvu muzea Bardo, které skrývá nálezy z římských vykopávek z celé země, ale alespoň jsme se krátce prošli místní medinou a po hlavní třídě (Av. Habib Bourguiba). Stejně jako den předtím v Hammametu mne zde překvapilo, jak jsou místní mediny oproti těm marockým čisté, až to je skoro na škodu jejich atmosféře ;-)


Port de France (Bab el Bahr)


Ulička v tuniském Souku








Římsko-katolická katedrála Sv. Vincenta z Paul


Tuniský "big ben"


23.3. Thuburbo Majus, Dougga

Druhý den byl zcela ve znamení římských ruin. První a menší ze dvou zastavení toho dne bylo v místě zvaném Thuburbo Majus. Na místě punské osady zde roku 27 př. n. l. vzniklo římské město. Většina dochovaných budov je však z 2. či 4. století n. l. Areálu (viz mapa) vévodí celkem zachovalý kapitol.


Thuburbo Majus - ruiny domů s kapitolem v pozadí


Obytné domy


Sloupy Petroniovy paleastry


Přísahám, že jsem tam tu duhu nedomaloval :-)


Kapitol za troskami trhu a okolních domů


Brána chrámu Caelestis (nebeského chrámu??), původně zasvěcený kartážské bohyni Tanit - v té době zde údajně byly čas od času obětovávány děti


Chrám punské bohyně Baalat


Další z chrámů


Thuburbo Majus - areál ruin je větší než co se vejde do jediné fotky


Zimní lázně


V zimních lázních


Kapitol


Fórum a kapitol v pozadí


Opět jedna "profláklá" fotka jakou lze najít na internetu


Další zastávkou a hlavní cílem toho dne byly ruiny města Dougga (Thugga). Město vzniklo v druhém století př. n. l. ale předtím zde byla berberská vesnice. Po 4. století n. l. význam města postupně upadal (pravděpodobně v důsledku založení nedalekého města Thubursicum Bure - dnešní Teboursouk). Po Římanech sem přišli Vandalové, po nich město patřilo k Byzantské říši a během islámské nadvlády bylo město nakonec opuštěno. Ruiny zabírají něco kolem 65 hektarů a patří k nejzachovalejším ruinám malého římského města v severní Africe - i proto je Dougga na seznam světového dědictví UNESCO.

Vstup do areálu ruin (viz mapa) je u divadla postaveného roku 168 či 169 n. l. Divadlo pojmulo až 3 500 diváků (město samotné pravděpodobně nikdy nemělo více jak 10 000 obyvatel) a dodnes se využívá pro koncerty.


Dougga - divadlo


Divadlo. Dříve nebylo divadlo takto otevřené (za scénou stála zeď) ale teď je alespoň z vrchních řad krásný výhled do kraje. 


Některé památky byly částečně zrekonstruovány do své původní podoby. Příkladem je místní Kapitol (chrám zasvěcený Jupiterovi, Juno a Minervě) u něhož byly dostavěny zdi. Chrám pochází z roku 166 n. l. a ač je malý půdorysem, jeho 10 metrů vysoké zdi a sloupy jsou nemálo působivé. Kapitol se nachází u fóra a v jeho okolí bylo několik menších chrámů (Saturnův, Merkurův a Matky Země - Tellus Mater) z nichž se toho tolik nezachovalo.


Ulice vedoucí ke kapitolu

Kapitol





Fórum


Kapitol za ruinami domů


Merkurův chrám stojící vedle kapitolu


Jiným příkladem zrekonstruované památky je libyjsko-punské mauzoleum. Mauzoleum mající podobu věže pochází z 3. století př. n. l. a patří numidijskému princi Atebanovi. Z věže po staletích zůstal jen pahýl přibližně poloviční výšky, po rekonstrukci se ale mauzoleum opět ční do plné výšky 21 metrů. Na věži se nacházela dvojjazyčná, fénicko-numidijská deska (dnes je v Britském muzeum) které pomohla k porozumění numidijského jazyka.


Libyjsko-punské mauzoleum




Mauzoleum stojí stranou od hlavních vykopávek


Ještě jedna krajinka s mauzoleem


Ostatní dochované památky možná nejsou na první pohled tak nápadné ale přesto nejsou o nic méně působivé. Na Douze je pěkné, že je zde zachované celé město. Tedy nejen chrámy či divadlo ale i velmi dobře zachovaný komplex lázní (vlastně několik lázní - Caracallovy (Luciniánovi) lázněkyklopské lázně, ...), několik rozsáhlých cisteren (Dougga stojí na docela vysokém kopci - 550 m - tak hádám že zde mohl být problém zásobovat všechny obyvatele i lázně vodou) či vstupní brány do města (pojmenované po císařích - brány Severa Alexandra a Septima Severa). Podstatnou část areálu zabírají i pozůstatky obyčejných domů a bludiště měststkých ulic. Na rozdíl od vykopávek např. v Portugalsku, kde z domů zbyly téměř vždy jen základy, jsou budovy v Douze podstatně lépe zachované a není tak složité si představit jak město mohlo vypadat před nějakými dvěma tísíci lety.


Vstupní vestibul lázní císaře Caracalla

Tentýž vestibul


Frigidarium (studená koupel) Caracallových lázní


Frigidarium


Jeden z tunelů pod Caracallovými lázněmi - tunely používali otroci pracující v lázních


Caracallovy lázně


Kyklopské lázně - záchody


Brána Septima Severa


Brána Severa Alexandra


Brána Severa Alexandra

Cisterny




Chrám Tellus Mater (Matky Země) pod Fórem


Další chrám - asi Concordin (bohyně harmonie)

Bezejmenný chrám


Bezejmenný chrám ještě jednou


Chrám Junon Caelestis 


Dionýsův a Odyseův dům


Další lázně




Na projití celých ruin je potřeba si nechat dostatek času. My jsme tam strávili tři hodiny a to i přesto, že počasí nám moc nepřálo a chvílemi dost pršelo. A ani jsme ruiny neprošli celé - vynechali jsme chrám Minervy (nějak jsme ho nenašli) a druhý z chrámů věnovaných Saturnovi. Kromě zmíněného deště byl jedinou nepříjemností jen jeden místní pseudo-průvodce který se nám vnutil a jehož výklad se sestával z neustálého opakování (ve francouzštině) že se na vykopávkách podílel francouzský archeolog, tuniský archeolog, německý archeolog a italský archeolog (možná jsem ještě na nějakého zapomněl...). Jeho "výklad" jsme zkrátili několika dináry a byl klid.





Ulice Douggy








Krajina pod Douggou


Zpátky u hotelu: Hassan a Fernando


24.3. El Jem, Matmata, Tamezret, Douz

Poslední dva dny pobytu v Tunisku jsme strávili na okružní jízdě která nás dovedla až k začátku pouště. S Hassanem jsme se předchozího dne rozloučili a na cestu vyrazili s 15 dalšími turisty (všechno Portugalci) a novým průvodcem, Yassidem. Yassidův výklad byl ve španělštině prošpikované několika portugalskými slovíčky - opět jsem měl možnost si ověřit že výsledkem mého ročního snažení naučit se portugalsky je že rozumím o něco více španělštině než samotné portugalštině.

První zastávkou na cestě bylo město El Jem (El Djem, الجم), v římských dobách zvané Thysdrus. Z této doby se zde dochoval amfiteátr téměř stejně velký jako je římské Koloseum ale lépe zachovaný. Domníval jsem se, že koloseum se říká všem podobným budovám - až zde jsem se dozvěděl, že název římského amfiteátru, Kolosea, je odvozen od kolosální sochy císaře Nera, která tam stávala. Amfiteátr v El Jemu byl určen pro 35 000 diváků (což je mimo jiné skoro dvakrát více než kolik má dnešní El Jem obyvatel) a byl postaven někdy kolem roku 238 n. l. Tedy těsně před tím, než bylo město po neuspěšné vzpouře vypleněno římskými vojáky. Amfiteátr toto sice přežil ale v 17. století byly jeho části použity na stavbu okolních budov, velké mešity Kairouanu a také utrpěl šrámy ve válkách, které se kolem něj přehnaly.


Amfiteátr v El Jemu


Vnitřek amfiteáru (s nechtěným autoportrétem)

















V prostorách pod arénou


Mešita stojící u amfiteátru


El Jem


Další zastávkou (pokud nepočítám "technickou" pauzu v kavárně v Mahres) byla Matmata ((ماطماطة القديمة. Tato vesnice je proslavená svými podzemními (troglodytickými) obydlími. Je zarážející že až do roku 1967 nebylo známo že v této oblasti jsou stálá osídlení. Vyšlo to najevo teprve když deště mnoho obydlí poškodili a jejich obyvatelé byli nuceni požádat o pomoc místní vládu. Tehdy byla vystavěna "nadzemní" část vesnice nesoucí dnes jméno Matmata ale podzemní obydlí jsou stále využívána. Buď přímo slouží jako hotely a nebo si jejich obyvatelé vydělávají tak, že je ukazují turistům. Obydlí, které jsme navštívili, bylo malé a dávalo dobře tušit jak nepohodlný zde život musel být. I když ve srovnání s pustinou a pouští která v této oblasti vládne na povrchu... Tento dům (či možná spíše jeskyně) se zdál mít jedinou obyvatelku - stařenku, která vaří turistům místní silný čaj, hostí je chlebem a olivovým olejem smíchaným s medem (což je mimochodem překvapivě chutná kombinace) a jinak, jak mi přišlo, zde plní funkci kulisy pro turisty která domu dodává zdání používanosti. Opravdu by mne zajímalo, jestli zde i nocuje a nebo na noc chodí do něčeho pohodlnějšího... K mé velké lítosti prohlídka Matmaty nezahrnovala návštěvu asi nejznámější z místních podzemních staveb: hotelu Sidi Driss ve kterém se natáčely některé scény Hvězných válek - konkrétně domov Luka Skywalkera na planetě Tatooine (nelze si nevšimnout podobnosti tohoto jména se jménem nedalekého města Tataouine).


Kavárna v Mahres


Vstup do jednoho z podzemních domů v Matmatě


Chodba vedoucí do domu


Dvorek domu ze kterého vedou dveře do jednotlivých místností





Stařenka zde bydlící


Jedna z místností


Pohled na dům z vrchu


"Hollywoodský" nápis v Matmatě


Krajina v okolí Matmaty


 





Jen pouhých 10 km za Matmatou jsem stavěli znovu - tentokrát to byla jen krátká zastávka na focení u berberské vesnice Tamezret. Postupně jsem získával pocit, že se tyto zastávky dělají jen kvůli mně protože často jsem byl jediný kdo jevil o focení zájem. Zbytek osazenstva našeho busu si kvůli tomu ze mne dělal srandu - to je opravdu nějakých 850 fotek za necelých 6 dní tolik???


Tamezret


Tamezret

Stánek se suvenýry - na všech takových stáncích mají totožné věci, hlavně pouštní růže




Naše cesta pro ten den skončila v městě Douz (دوز), kterému se přezdívá "brána Sahary". Název znamenající "duna" a výmluvná přezdívka dávají tušit že jsme se ocitli na kraji pouště. Na chvíli jsme zde změnili dopravní prostředek a autobus vystřídali velbloudi. Na nich jsme podnikli krátký výlet po okraji pouště. Jedná se skutečně o pouhý začátek pouště a tak tu nebyly žádné velké duny ale přesto být obklopen kam až oko dohlédne jen pískem je zajímavý zážitek. Zajímavá byla i jízda na velbloudovi - hlavně když vstává nebo si sedá to připomíná jízdu na hodně divoké horské dráze. Můj velbloud byl ještě navíc nějaký divný a nejenže neuvěřitelně slintal (což mi neustále připomínalo portugalský dezert zvaný baba do camelo neboli velbloudí slina a to jak asi přišel ke svému jménu protože kvůli své barvě nebo konzistenci to nebude - podrobnější srovnání jsem ale neprováděl ;-) ) ale i neodolatelně přitahoval okolní velbloudice což dávalo vzniknout četným srážkám v karavaně.


Douz - výlet do pouště




Já na velbloudu (© Fernando)


Fernando


Velbloud

Slunce se už pomalu klonilo k obzoru a stíny se prodlužovaly. Byli jsme ostatně poslední skupina, která ten den na tuto cestu vyrazila.





Písek, písek a písek







Na cestě zpět


Zpět na "parkovišti" velbloudů


Západ slunce na okraji pouště





25.3. Chott El Jerid, Tozeur, Chebika, Tamerza, Gafsa, Kairouan

Poslední den putování Tuniskem nás čekalo velmi brzké vstávání - chtěli jsme stihnout východ slunce. Vstávání bylo komplikované tím, že se v noci ze soboty na neděli posouval čas (tím méně příjemným směrem) a s tím spojenými zmatky. Tunisko zavedlo letní čas teprve v roce 2005 a tak nejen že spousta internetových stránek o Tunisku na to ještě nestačila zareagovat ale i místní obyvatele to stále ještě lehce mate. Vedoucí jedné skupiny, která s námi sdílela hotel v Douz, to vyřešil ignorováním posunu času s tím, že se to vyjasní v průběhu následujícího dne. My jsme se s Yassidem byli schopni dohodnout (jestli se čas posouvá, kterým směrem a jestli slunce vyjde ve stejný čas jako před posunem času nebo se také o hodinu posune...) a před "večerkou" si kolektivně seřídili chronometry.

Před svítáním jsme tedy vyrazili po silnici která protíná solnou pláň Chott El Jerid (شط الجريد). Chott El Jerid má rozlohu 7 000 km2 což z něj tvoří největší solnou pláň Sahary. My jsme tam zamířili abychom si uprostřed pustiny vychutnali pohled na slunce nořící se z pouště. Pohled na něj byl bohužel trochu pokažen mraky nízko nad obzorem ale i tak ten pohled stál za ten brzký budíček.


Uprostřed pláně Chott El Jerid


Náš hotel v Douz byl sice jen tříhvězdičkový ale téměř se tomuto vyrovnal ;-)




Po deštích zůstalo na pláni pár louží s dost nezdravou barvou. V létě při teplotách až 50°C tu moc vody nezbývá.


Sůl


A celá pláň plná soli


Východ slunce na pláni Chott El Jerid





Cesta nás později dovedla ještě podstatně blíže k hranicím s Alžírskem


Po solné pláni nás čekala zastávka v palmových hájích u města Tozeur (توزر). Jedná se vlastně o velkou oázu (jednu z největších na světě) mezi solnými pláněmi Chott El Jerid a menší Chott El Gharsa. Dostalo se nám zde vysvětlení, jak funguje zemědělství v takovéto oáze - výklad byl ale jen ve francouzštině. To byla ale jen malá vada na kráse. Projiždět a procházet se mezi tísíci (nebo spíš desetitisíci) palem se mi rozhodně každý den nestává - v životě jsem neviděl tolik palem pohromadě.


Palmy v Tozeuru







Stařík předvádějící šplhání po palmě


Tozeur jinak není zrovna pohledné město


Jeden z džípů kterým jsme pokračovali v cestě


V Tozeur jsme na chvíli vyměnili autobus za džípy abychom se mohli podívat do míst v blízkosti alžírské hranice kam by kvůli špatným silnícím bus neprojel. Cesta nás dovedla do Chebiky. V místě kde končí Sahara a začínají se zvedat hory stojí tato vesnice (vlastně 2 vesnice - stará, která byla zničena povodní v roce 1969, a nová) a stejnojmenná horská oáza. Ze staré vesnice zbylo jen pár trosek ale hlavním poutadlem je tu stejně oáza samotná - palmy rostoucí podél malé říčky obklopené jinak holými kamenitými kopci.


Chebika





















Kontrast zelených palem a vyprahlého a kamenitého okolí je úžasný




Stará, dnes už opuštěná, vensice s novou v pozadí


Ruiny staré vensice


Z Chebiky jsme zamířili už víceméně přímo do Hammametu ale ještě jsme udělali několik zastávek. První byla jen kousek za Chebikou: v horách s výhledem do údolí, a další jen o kousek dál na obdobném místě. Než jsme vyměnili džípy zpět za autobus, zastavili jsme ještě krátce v oáze Tamerza - zastávka to byla akorát tak na juknutí z dálky na trosky staré vesnice (kdysi tu bývalo významné křesťanské centrum) a jet dál. Předposlední zastávkou na této dvoudenní výpravě pak byl oběd v hotelu v městě Gafsa (قفصة‎).


Pohled z hor na Chebiku

Údolí v horách







Tamerza

Výhled na hory v okolí Gafsy


Krajina v okolí kavárny kde jsem udělali další "technickou" zastávku


Cestování jsme zakončili návštěvou města Kairouan (القيروان). Kairouan byl založen roku 670 a je to tedy jedno z mála (pokud ne jediné) míst v Tunisku které jsem navštívil a které nemá římskou či punskou minulost. Což mu ovšem nijak neubírá na důležitosti. Do 12. století to bylo hlavní město a i nyní je významné: spolu s Mekkou, Medinou a Jeruzalémem patří k svatým a poutním městům islámu. Do samých počátků existence města se datuje stavba místní Velké mešity. Tedy z původní mešity se toho už moc nezachovalo - snad jen základy a sem tam nějaká zeď či cihla. Údajně to byla první mešita která měla minaret. Ne tedy od samého začátku - minaret získala až roku 730. Do Kairouanu jsme dorazili až odpoledne a tak nám byl upřen pohled do vnitřku mešity a museli jsme se spokojit jen s obhlídkou okolí. Město je známé mimojiné i svými koberci a tak nám náš průvodce neodpustil ani návštěvu jedné místní výrobny a prodejny. Z té ani žádné foto nemám - tyhle vyumělkované předváděčky pro turisty mne prostě neba. 


Velká mešita v Kairouanu





Ulička vedle mešity


Jeden z mnoha obchodů s koberci v Kairouanu - tento vedle mešity už ale asi dosloužil



Kairouan byl tečkou za putováním po Tunisku. Je trochu deprimující že většina cestopisů o Tunisku na webu ukazuje přesně ta samá místa, většinou ve stejném pořadí a se stejnými "výjmečnými" zážitky typu východ slunce na solné pláni. U mně je tomu nejinak, snad jen Dougga a Thuburbo Majus tvoří malou vyjímku protože se zdá že to nejsou až tak časté destinace. Turistů kteří se do Tuniska vydají na vlastní pěst je asi poskrovnu a skoro mi přišlo že se Tunisko snaží turisty držet buď přímo zavřené v hotelových komplexech a nebo na vybraných turistických trasách. A přitom je to škoda protože Tunisko má určitě k nabídnutí víc než jen pár prošlapaných a turisty přecpaných tras. Sice by takové cestování na vlastní pěst s sebou určitě přineslo nějaké obtíže a nepříjemnosti (počínaje všudypřítomnými policejními kontrolami na silnicích přes možná trochu neprůhledný systém místní dopravy až po jazykové problémy - překvapilo mne, že když dojde na cedule a pod. francouzština je poměrně řídká a k vidění jsou jen arabské vlnovky) ale možnost navštívit místa (jak památky tak krásná přírodní zákoutí) dle libosti a bez časových omezení by snad za to stálo.